Posted by Luboš on 14th február 2020

NEINSTAGRAMOVÁ INŠPIRÁCIA


Nemám moc času. Ale zaujali ma dve veci, ktoré sa práve teraz spojili…
Pred pár dňami sme v storkách na instagrame v profile Stana Vadrnu mohli vidieť okrem iných zaujímavostí aj vetu, ktorá hovorila o tom, že sociálne siete ničia ducha profesionálneho bartendingu s čím bezvýhradne súhlasím a na margo toho môžem napísať, že kým dnešných barmanov ovplyvňujú sociálne siete, mňa ovplyvňovali knihy od Schumanna, články v časopise Bar&Mann a virtuálna komunikácia medzi barmanmi a hosťami na prvých internetových stránkach Bugsy`s Baru.

Zhodou okolností som pred malou chvíľočkou hľadal niečo v mailoch a našiel som starú správu od Vaška Vojířa /ten na instagrame nie je, tak pripomeniem, že je to majiteľ a zakladateľ Bugsy`s Baru v Prahe/ v ktorom mi písal odpoveď na otázku, ktorý cocktail je pre neho revolučný. Bola to téma digitálneho Barmagazínu, ktorý žiaľ zanikol, to je tiež celkom zaujímavý príbeh našej krátkej histórie, snáď vám to raz porozprávam.
Späť k Václavovi. Otvoril som teda textový súbor, lebo je jedno čo práve máte rozrobené, hodnota Václavových textov je aktuálna vždy. A priznám sa, keď som sa začítal, mal som trochu aj slzy v očiach, cítil nostalgiu a zároveň smútok, že duch naozajstného American Bar nám tu pomaly ale isto zaniká. A keď že mi Václav v roku 2012 písal, že mám s tým „naložit dle svého“ tak vám to sem dávam. Čítajte. Inšpirujte sa. Sľubujem, že to je lepšie ako Instagram.

Bylo to někdy v polovině devadesátých let, kdy jsem poprvé mířil do nejstaršího kontinuálně fungujícího baru v Evropě na adrese rue Danau 5, uprostřed města světla.
Zrovna nedávno jsme si připomínali symbolicky v Bugsy’s baru přesně 100 let od chvíle, kdy zde namíchali první cocktail amerického typu. Určit datum nebylo až tak samozřejmé, neboť otevření baru je spojováno s dnem Díkuvzdání a ten je svátkem posuvným. Museli jsme si tedy vypomoci přímo v Paříži, abychom se dozvěděli exaktní datum, které přisoudili oslavě století fungujícího baru.Mám na tento bar poměrně silnou fixaci a s nadsázkou, přesto rád, říkám, že Paříž bez Bloody Mary v Harry’s New York baru neopouštím, kdybych neměl stihnout letadlo. Má první návštěva, které přisuzuji pro své vnímání baru a pohostinnosti v něm bez nadsázky revoluční rozměr, však s Bloody Mary, o které zde tvrdí, že ji poprvé namíchal barman Pete Petiot v roce 1921 právě v tomto baru, nic společného neměla. Vstupoval jsem přes lítačky jako do saloonu, které prozrazují pozorovatelům z chodníku pouze nohy uvnitř srkajících hostů a sen o Bugsy’s baru se mi dávno ještě nezdál. Mé sebevědomí však bylo nepřehlédnutelné a těšil jsem se na zážitek, copak že mi tady ten pán jako bude chtít předvést. Sotva jsem vtrhnul dovnitř, pravým koutkem oka mě zaregistroval (a také mi to dal patřičně najevo) plnoštíhlý, vlasuprostý barman ve věku kolem padesátky. To byl pro mě první šok, neboť do té doby jsem se (a ze svých malých zkušeností právem) domníval, že barmani „umírají“ tak ve třiceti. Trochu jsem ubral na tempu, pomalu se nasoukal na barovou stoličku hned vedle hosta, kterého právě obsluhoval, aby se v tom na mě barman obrátil, a aniž by jeho ruce přestaly pracovat, pěkně hlasitě mě přivítal.  Ne, že bych nezažil do té doby podniky s dobrými mravy, ale nemohl jsem si v tu chvíli nevzpomenout na číšníka, jehož specializace byla vítání a usazování hostů v restauraci Pelikán v Praze Na Příkopě, který mě v době, kdy jsem jako pikolík běhal po place, učil, že první bezvýhradně zdraví host, protože vešel do místnosti. A pokud nepozdraví první, potom mu to máme dát jasně najevo, jaký je vůl. Vlastně nic tak překvapivého, když v té době byla gastronomie pod nadvládou norem pokrmů a v podniku Restaurace a Jídelny Praha 1 náměstkoval Jiří Paroubek. 
Polkl jsem a tichým hláskem se snažil o nezdařilou odpověď ve francouzštině a rozhlížejíc se všude kolem jsem trpělivě čekal na svou příležitost. A že tam bylo (a stále je) na co koukat! 
Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat, neboť v odpolední hodinu, kdy se můj příběh odehrával, jsme byli s hostem vedle mě v podniku sami. Barman se pomalým šouravým krokem dokládajícím jeho artrózu v končetinách přikolébal ke mně, a protože již věděl, že se mnou francouzsky nepořídí, spustil rovnou anglicky: „Co si dáte?“ 
Já se lehce ušklíbl a s výrazem přidrzlého hejska mu odvětil: „A nějaké menu?“ Můj hostitel (a to mi docházelo až se zpožděním dnů a měsíců po této zkušenosti, jaký že vlastně byl tento pán můj hostitel!) nehnul ani brvou, nedal na sobě znát ani náznakem jakékoli rozčarování nad tím, cože mu to vlezlo do baru za drzouna a pohotově odpověděl: „Já jsem vaše menu!“
Jenže já byl v ráži a zkratkovitě si vyhodnotil, že barman má víc sebevědomí, než rozumu a že ho tedy (ve své naivitě a neznalosti), dokonale ztrestám a objednal si Stinger… Jenže pak následoval koncert rukou, při něm oční komunikace s příchozími hosty, čistá práce za barem, nevtíravá konverzace, dokonale prochlazená sklenka a nápoj, kterému nešlo nic vytknout, i kdybych chtěl. Nejen, že recepturu znal, ale ještě do ní vložil hodně navíc. Hodně ze sebe, hodně citu, hodně pokory a především hodně pohostinnosti. Dostal jsem tenkrát několik výchovných políčků (protože jsem je chtěl dostat) a čerpám z této miniaturní zkušenosti s Panem barmanem dodnes. 


Václav Vojíř, 16.1.2012, Bugsy`s Bar, Praha






No comments yet!

Post your comments